Výlet do Berouna – Alžběta Bublanová

Někdy se vzbudím a cítím takovej blbej pocit, že jsme tu všichni jen na chvíli. Že jednou definitivně skončí celý to všechno, co mě obklopuje. Jako když někdo vypne film a zmizí všechny ty kulisy, všichni herci včetně hlavní postavy. A to je mi teprve sedmnáct a už se bojím smrti. Otec to samozřejmě zlehčuje, prej všichni mladí myslí na smrt, protože mají čas přemýšlet o kravinách. To jsou takový ty dospělácký závěry.

Teď jsem se taky blbě vzbudila. Možná kdybych se vzbudila do svýho, tak bych ten pocit neměla. Do svýho, kde bych si to udělala podle sebe a žila bych tak, jak chci. Ale takhle je to fakt blbý. Mí rodiče jsou chudí. Jako fakt. Nevydělávaj moc. Takže bydlíme ve dvě plus jedna. To znamená, že mám pokoj s bráchou. A taky to znamená, že rodiče spí v obyváku.  A někdy jde otec spát už v devět, protože od rána jezdí, a tak se pakuju do našeho společnýho pokoje, kde se poslední dobou nudím, protože mám rozbitý notebook a brácha mě k tomu svýmu skoro nepustí. A naši mi řekli, že mi novej nekoupí, že prej ať se střídám s bráchou, ale ten je posedlej wikipedista, takže mám smůlu. A rodiče jsou samozřejmě na jeho straně, protože si myslej, že wikipedie spasí svět. Jenže já ten počítač taky potřebuju, protože píši blog a na rozdíl od bráchy vím, co se děje, co lidi opravdu potřebují. Samozřejmě, že si celá moje rodina myslí, že si tam píši o tom, jak se správně nalíčit, ale já opravdu píši o životě. A možná mu rozumím víc než můj otec, protože mám čas taky o něčem přemýšlet. Já nevím, možná mí rodiče taky někdy více mysleli, ale teď mi přijdou jako roboti. Otec řídí městský autobusy a matka doplňuje regály v drogerce. Nechápou, že žít se dá i jinak, a jen říkaj, že já o životě nic nevím, a že si mám počkat, až dospěju. Myslím, že mám strach ze smrti hlavně kvůli tomu, že jsem ještě furt tady. Ale na to, abych tady nebyla, bych potřebovala peníze. A já si sotva našetřím na notebook, který si, doufám, už příští měsíc koupím.  A teď čumím do tmy našeho pokoje, a chtěla bych mít svůj vlastní byt, kterej bych si zařídila úplně celej po svým.

 

Já fakt nemůžu skoro ani dýchat, když si pomyslím, že vůbec nežiji tak, jak chci. Jako přijít si domů, kdy chci, pustit si na plno yotoube a klidně si jen tak ležet na posteli a jíst u toho sýrový chipsy, protože sýrový jsou fakt nejlepší, jenže oni kupujou jen paprikový, protože nadržují bráchovi a ten žádný jiný nejí. Bráchovi je devatenáct a podle mě by se mohl už odstěhovat. Já to tedy za dva roky určitě udělám. Jakmile budu mít maturitu, tak mě tu nikdo neuvidí. Budu klidně po večerech makat v baru, ale tady nezůstanu. A přes den budu studovat. Samozřejmě. Protože nechci dopadnout jako mí rodiče. Budu studovat žurnalistiku. Cejtím v kostech, že jednou budu slavná blogerka. Podle mě je základ nebát se a psát o všem, co cítíš, vidíš, slyšíš, co si myslíš. Já se totiž nebojím říct úplně všechno. A to je moje umění. Já fakt píši o čemkoli. A nemyslím tím, jak se namalovat na párty nebo co dělat, když tě nechal kluk, ale o věcech, o kterých každej přemýšlí, ale nemluví o nich. O tom, že si třeba někdy přeješ, aby někdo zemřel, nebo že tě napadlo, že jsi lepší než ostatní. Podle mě se totiž pořád krouží kolem podstaty a nikdo nic pořádnýho neřekne. Všechny rozhovory u nás doma jsou stejný. Otec si stěžuje na práci, matka si stěžuje na otce. Tedy když není doma, když je, poslouchá ho na slovo. Proč mu někdy neřekne, co jí vadí? Lidi si furt stěžují, ale tím to končí. Nic neřeší, protože nic nechtějí měnit.

 

Včera jsem řekla učiteli, že je podle mě prasák. Učí nás občanku a dost často mívá prasácký narážky. Samozřejmě, že ty jeho slizký řeči nikoho nebaví, jenže holky si to o přestávce tak maximálně řeknou mezi sebou, ale tím to končí. Tak jsem mu řekla, že je prasák a měl by s tím přestat. Začal rudnout a naběhla mu žíla na tom jeho úchylným čele. A pak zařval, že tohle jsem přepískla, že jsem drzej spratek, a že to bude řešit. Hned to nabonzoval třídní a ta to zavolala matce. Aby o tom všem věděla, ale že ještě nejsou rozhodnutý o trestu. Chtějí mě trestat za to, že učitel je úchyl? Matka mě seřvala, a když přišel otec domů, seřval mě taky. Prej že neuznávám normální lidský hodnoty. Tak jsem mu řekla, že podle mě je neuznávaj všichni okolo, a že by mělo být normální, aby sedmnáctiletá holka mohla mít názor a taky ho svobodně říct. Už nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale neodpustila jsem si poznámky o tom, že je slaboch, a že má milion zákazů sám v sobě, a že já rozhodně nechci žít jako on. Dostala jsem facku.

 

Nezůstanu tu. Dnešní noční pocit je extra silný. Dusím se. Zkouším se nadechnout, ale někde tady, kousek pod hrudí to mám bloklý. Protože cejtím ty nesnesitelný tlaky, který lítaj všude kolem. Ty tlaky od mejch rodičů, od mámy, která se zlobí, že jsem urazila učitele a tiše si mě prohlíží jako vyvrhele a od táty, kterej bude zuřit ještě pěkně dlouho. To znamená, že se tu nebudu moc svobodně nadechnout aspoň týden, a budu se bát kamkoli pohnout, cokoli udělat, a až přijde od třídní trest, dostanu jistě zaracha, a budu tu, s bráchou a jeho wikipedistickým mozkem, zavřená v jednom pokoji. V sedmnácti letech, a pokud za týden zemřu, bude to naprosto zbytečnej týden. Tak proto se asi bojím smrti, protože mi tu minuty protíkají mezi prsty a já si tu v noci zírám do stropu a nejsem schopna s tím nic udělat. Ale s tím je konec. Prostě odejdu. Tiše otevřu svou skříň a do tašky přes rameno naházím pár triček, džíny a spodní prádlo. V tý tmě nevidím, jaký, ale rozhodně nebudu čekat, až se rozední. Ještě se zastavím v koupelně pro nějaký mejdlo, šampon a řasenku. Vím, kde má matka schovaný peníze. No co, teď dost ušetří, když tu nebudu. Slyším, jak tu na gauči oddechují, a představuji si, že i v tom spánku přemýšlí o trestu pro mě.

 

Mám kliku, že jsem toho úchylnýho učitele urazila teď na jaře, kdy je už teplo. Cítím se volně, když vylezu na ulici. Je to nádhera. Můžu si jít kamkoli. Jenže kam? Jsou dvě hodiny v noci.  Možná někam do baru. Nebo se prostě jen projít nočním městem. Copak jsem si někdy mohla dovolit bloumat takhle v noci? Do půlnoci bylo max. Jinak bylo zle. Fakt mám teď v krvi hodně adrenalinu. Je to super svoboda. Mám pocit, že ulice takhle v noci vypadají jinak. Jako by byly zamlžený nějakým barevným oparem. Před nákupákem si sednu na lavičku a civím na to ticho. Na ty prázdný ulice a přemýšlím nad životem. Je to fakt mystický. Jako bych seděla nad celým tímhle městem. Dřepím tu hodinu a připadám si, že jsem za tu dobu leccos pochopila. Že jsem dospěla. A taky trochu prochladla a potřebuju na záchod. Vím, že o dva bloky dál je nonstopáč. Peníze mám, tak si tam něco objednám.

 

Vejdu dovnitř a posadím se k malýmu stolku. Tady se už tolik svobodná necítím. To tu na mě budou tak civět? Raději si skočím na záchod a půjdu. Stejně nevím, co bych si objednávala. Takže zpátky do kouzelnýho oparu. Jenže jako bych tím pitomým nonstopáčem  prošla do jinýho světa, kde jsou už jen obyčejný promrzlý ulice, po kterých sem tam projede taxík. Na jednoho zamávám. Nastoupím a chvíli mlčím, protože opravdu netuším, kam za matčiny peníze chci hodit. Nakonec řeknu adresu spolužáka Jardy. Jasně, že bydlí s rodiči a jasně, že teď natuty spí, ale on si fakt může dělat, co chce a několikrát u sebe pořádal mejdan a podle mě jeho rodiče o tom věděli, ale bylo jim to jedno. Volám mu.

„Jedu k tobě,“ oznámím mu hned, jakmile uslyším jeho rozespalý hlas.

„Co? Jak to myslíš?“ Zareaguje zmateně a podle mě by rád hned usnul, ale já jsem nekompromisní. „Utekla jsem z domova,“ řeknu hrdě, ale pak se zarazím a podezíravě se podívám po řidiči, ale zdá se, že tomu jsem ukradená.

 

„Nemusíme zrovna vzbudit rodiče,“ řekne nevrle Jarda, když mě vede kuchyní do svýho pokoje.

„Fakt by to vadilo?“  Rýpnu si.

Zavřel nás do pokoje a podezíravě se na mě podíval. „Hele, že ty jsi cvok? Ne že by mně to nějak vadilo,“ řekl a dál to nekomentoval.

Sedla jsem si na jeho rozestlanou postel. „Tobě se to mluví. Závidím ti, jak žiješ. Máš fakt pohodový rodiče. Můžeš všechno.“

Ty ne?“ Zeptal se a sedl si ke stolu, dal si na něj nohy, ruce za hlavu a zavřel oči.

„Já tedy ne.“

„Tak proto jsi utekla?“ Řekl se zavřenýma očima.

„Jo, proto,“ odpověděla jsem razantně, „ hele, já nemohla dýchat. Fakt, nekecám. Potřebuji žít jinak.“

„A to je jako jak?“ Otevřel oči a ze zásuvky stolu vytáhl cigaretu, kterou si zapálil.

„Ty si můžeš kouřit v pokoji?“

„Samozřejmě že nemůžu,“ zavrtěl hlavou, „nedělej z našich úplný ignoranty. Za tohle,“ ukázal na hořící cigaretu, „by mě fakt nepochválili,“ řekl dramaticky a potáhl do sebe kouř. „To vyvětrám,“ dodal na vysvětlenou, a nabídl mi taky.

„Ne,“ zakroutím hlavou.

„A co ten tvůj útěk?“ Pobídl mě.

„Chci žít jinak. Hele, tak třeba ten tvůj pokoj je fakt bomba. To jak sis ho udělal. Já mám pokoj s bráchou a je fakt strašně moc obyčejnej. Debilní hnědý skříně,  stůl a otáčecí židle…“

„Hele a tím, že utečeš, ho nějak vylepšíš, jo?“

„Prostě jsem se tam dusila. Potřebuju svobodu.“

„Tak já ti něco řeknu. Svoboda je tady,“ bouchl se do prsou, „ ty si můžeš ve skutečnosti dělat to, co chceš, jen se toho nesmíš bát. Jako třeba si pokoj vymaluj na černo.“

„No tak to by mě fakt zabili.“

„No tak to fakt ne,“ zavrtěl hlavou, otevřel okno a vyhodil nedopalek ven. Poté vzal deodorant a stříkl s ním do vzduchu. „Nezabijou, a v tom to je. Si uvědom, že pokud neděláš opravdu fakt průsery, tak se ti nic nestane,“ řekl s klidem.

„Ty to nechápeš. Jde o pocit volnosti.“

„Podle mě by ses měla vrátit,“ řekl razantně.

„Jenže mně najednou přijde blbí se vrátit domů, do postele a dál žít tak, jako kdyby se nic nestalo. Vím, že musím někam pryč.“

„Jak třeba do lesa?“ Rozesmál se.

„To ne,“ odseknu.

„Hele, spousta lidí, co chce žít fakt jako svobodně, utíká do přírody. Jako poustevníci.“

„Já spíše do města.“

„To bys byla spíše bezdomovec.“

 

Musela jsem od něj vypadnout. Prostě mě tak nějak divně nalomil, že jsem se fakt viděla, jak si to kráčím domů. Ale to je blbost. To neudělám. Už je skoro ráno, takže si někde dám snídani a uvidím, co dál. Přeci nebudu na útěku pět hodin. Počkala jsem, až otevřou káefcéčko a dala si tam kafe a hranolky. Samozřejmě že mi už volá matka. Zvednu to. Jsem přeci dospělá, tak nechci dělat problémy. O útěku mlčím, říkám jí, že jsem vstala brzo, protože se mi chtělo. A protože jsem navíc zapomněla, že mám doučování z matiky. Hned z rána. O ukradených penězích asi ještě neví. Kdybych měla ten pitomej notebook, určitě bych sepsala něco na ten můj blog. Fakt se mně po tomhle bude stýskat. I když co blbnu, to že budu volná, neznamená, že s tím přestanu. A vůbec, jak to vlastně utíkám? Do KFC?

 

Jdu na vlak. Na nádraží přešlapuju půl hodiny, než se odhodlám nastoupit do náhodnýho vlaku. Jakmile se rozjedem, cítím, jak opět rostu. Jsem volná, jsem svobodná, chce se mi řvát. Vystoupím v Berouně a dám si v jedný hospůdce oběd. Zajdu si do kina na odpolední promítání. Koupím si notýsek a popíšu pět stran. Sedím v kavárně, popíjím čaj a píšu. Dochází mi baterka na mobilu. Samozřejmě že jsem si nevzala nabíječku, tak si musím koupit novou. Očumuju v bazaru notebooky. Ten malej, červenej, to by bylo akorát pro mě. Mám ještě necelý tři tisíce. Stojí dva a půl. Koupím ho. Bože můj, konečně mám svůj vlastní notebook. Jdu ho hned vyzkoušet a v kavárně utratím zbytek peněz. Takže sedám na vlak a jedu domů.

 

Doma mě vynadá matka, kde se prý courám.

Provokativně máchám notebookem a kráčím si do pokoje. „Zajela jsem si do Berouna,“ otočím se ve dveřích a odpovím jí klidně.

„Kdes to vzala, ségra?“ Ptá se pochybovačně bratr, který zase řádí na wikipedii.

„Lehnu si na postel a dám si ruce za hlavu. „Co bys řekl na to, kdybych to tu vymalovala na černo?“ Zeptám se ho.

Bratr na chvíli zvedne hlavu od počítače. „Ty máš fakt slepičí mozeček,“ okomentuje můj návrh.

Matka vletí do pokoje a ptá se mě na ten Beroun. A taky, že nezapomněla, co jsem řekla tomu učiteli, a že jí dělám jen ostudu.

„Klid,“ chlácholím jí a zavřu oči. Jsem totálně svobodná, říkám si v duchu.

 

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s