Odraz ode dna – Alžběta Bublanová

Znáte ten pocit, když už se v něčem tak moc hnípáte, musíte to rozhnípat do mrtě. Já se tak hnípám v tom svým životě, a čím víc se válím v blátě, tím víc se do něj ještě nořím a rochním se v něm. Taky si říkám, že nejlíp se člověk odrazí ode dna.

Po prvý, když jsem padl na to dno, mi bylo šestnáct. Utek jsem z domova a měl jsem pocit, že mi patří svět. Šel jsem bydlet k Majkovi. To byl takový náš guru, který znal a věděl všecko. Byl o tři roky starší a bydlel sám a to ne v žádný garsonce, ale ve dvoupokojovým bytě a v jednom v tom pokoji mě nechal přespávat. Jenže pak mu to nějak začalo vadit, protože si myslel, že mu budu platit, ale já neměl z čeho a taky byl furt nešťastnej z toho, že jsem neměl ani na jídlo a cigára a pořád si bral od něj. Prostě mě jednoho dne vykop. Řek, že můžu kdykoli přijít, to jako jo, to můžou přijít všici, ale že není žádná charita, a že já ho stojím měsíčně fůru peněz, jako kdybych byl jeho harant. No, ale k rodičům se mi s prosíkem nechtělo, takže jsem se toulal a poflakoval po ulicích, až jsem byl fakt jako stoprocentní bezďák, smradlavý a žebrající, a tak mě jednou potkal otec a bylo strašný peklo, že jsem ostuda celý rodiny, kdoví co mám za nemoci, a že mě matka neporodila proto, abych v patnácti klesl takhle hluboko, na to jsem mu řek, že je mi šestnáct, ale už jsem mazal domů a šťastnej, že můžu do vany a sníst normální vařený domácí jídlo.

No a po druhý to bylo, když jsem byl ženatej, a chlastal, protože jsem nechtěl bejt furt doma se svou starou a tím uřvancem, a asi jsem to přepísk, protože ona normálně požádala o rozvod, a protože její strejc byl právník, tak mi narovinu řek, že jako alkoholik děcko nedostanu a potáhnu z bytu, a budu platit alimenty jak mourovatej. Ale já neměl kam jít. A šel jsem na ubytovnu, protože rodiče mi řekli, že co jsem si natropil, ať si vyžeru, že oni nejsou na mě už zvědaví. A tak jsem šel na ubytovnu a chlastal ještě víc a plat měl tak malej, protože jsem nedokázal nikdy dělat žádný pořádný zaměstnání, tak plat jsem měl tak malej, že jsem zaplatil ubytovnu a alimenty a měl tak akorát na těch pár piv a dva tři panáčky. To mi táhlo na třicet, a když jsem si uvědomil, že mi bude třicet za dva měsíce a že jsem zase na dně, tak se nějak zmohl, vstal z popela, prostě se oklepal a šel do sebe.

Dostal jsem lepší práci, sehnal si byt, omezil hospody a našel si známost. No a ta byla fakt dobrá, žádná domácí puťka jako ta moje stará, ale fakt živel, a baba, co ví, na co ji má. Ta moje stará po děcku už nechtěla. To byly samý výživičky a oblečky a podívej, jak čůrá a pak se starala o to, co k večeři a pořád se mě ptala, jestli chci v neděli řízky nebo knedlíky, ale mě to bylo fuk, já chtěl žít. A s touto jsem žil. To byla síla. Mazec. Jako fakt jsem si připadal jako v tý knížce, co jsem ji kdysi čet, už nevím, co to bylo, ale pořád tam žili, jako naplno. Nebo jako ve filmu, jakože nic neřeší, a ona nic neřešila. Chodili jsme do práce, to jo, ale pak jsme neřešili, co nakoupit, ale prostě jsme šli a něco koupili, a třeba blbý párky, hlavně že jsme pak večer, potom, co jsme je zdlábli, do toho bušili, a pak cígo v posteli a ona, že po tom dostala hlad a tak jsme šli ven a bylo jedno kam, prostě jsme něco někde zdlábli a pak se drželi kolem pasu a já myslel na tu její prcinu, jak je živá, jak to furt chce. A domů jsme přišli třeba po půlnoci a bylo to fakt jedno. A to jsme takhle blbli tři roky.

Jenže ona pak, že chce víc, a že chce někam jet, jako na dýl, a že chce poznat svět a pokud nepojedu s ní, tak si pojede sama. A já nejdřív jakože pojedu, ale pak jsem si vzpomněl, že tu musím platit alimenty, a taky že se mi vůbec nikam nechce, protože ona furt, že budem cestovat, a pojedem tam a zase tam a nebudem řešit nic, ale pak najednou začala řešit víza, protože chtěla do Ameriky a já neumím žádný jiný řeči kromě tý naší, a nechtělo se mi řešit žádný vízum, a jak by to asi bylo, když bychom tak doletěli a co pak a kam pak? A ona nevěděla a bylo jí to jedno a tak jela sama a já tu zase trčel sám, a odvykl jsem si toho divokýho života a zase jsem měl čas na hospodský pivka.

A tak to šlo dva roky a bylo mi třicet pět a to jsem znovu začal padat na dno. Ale můj kamarád z hospody říkal, že mám deprese, že prý je mám strašně těžký a musím vyhledat odbornou pomoc. A já si řek, že možná nějaký ty deprese mám, a když jsem mu vyprávěl o tom, jak jsem si žil s tou kráskou, než mi pláchla do Ameriky, tak mi narovinu řek, že trpím bipolární poruchou, že to tedy znamená maniodepresivní psychózu, a že jsem zrovna ve stádiu deprese, a to trvá i několik let. Já jsem totiž nic nechtěl, nic mě nebavilo, po ničem netoužil, já si připadal jak mrtvý, jak kdyby mi bylo devadesát let a čekal na zubatou, bloumal po bytě s cigaretou v puse a bylo mi všecko fuk. A to jsem se v tom začal nimrat a hnípat, začal jsem si to užívat, jako to svoje nic, to že neumím žít, a bavilo mě čučet do zrcadla na ten svůj zarostlej ksicht, jak jsem hnusnej a neupravenej, a ještě jsem si naschvál sem tam mázl do vlasů třeba trochu hořčice, když jsem jed párky a představoval si, jak mi tam za pár dní polezou červi a budou stejně hnusní jako já. A přestal si stříhat nehty a bavilo mě dívat se na to, jak jsou dlouhý a je za nimi špína a lidi se mě v obchodě štítí a já k nim chodil blíž a dýchal na ně, aby cítili, jak dopadne člověk, který si nečistí zuby.

A přišel jsem o práci, a když u mě byla ta moje stará, jako s výhružkou, že jsem už dva měsíce neposlal na malýho ani korunu, a že na mě zase pošle toho svýho strejdu, a že mě zavřou, tak jsem jí řek, že mě je to jedno, protože já mám mánickou poruchu, a že za nic neručím. A pak byli za mnou mí rodiče a říkali, že bych měl do blázince, jako fakt, normálně by mě zavřeli na psychárnu, protože jsem prý nemocný člověk, ale já nechtěl mezi ostatní psychouše, já chtěl bejt jinej tady a chtěl jsem se v tom ještě trochu porýpat. A vím, že už se blížím na dno, že tam možná už jsem a tak čekám na pořádný odraz, a když vezmu, že jsem v životě zplodil syna a pár let chodil se ženskou, která je fakt bohyně, myslím, že zase přijde něco pořádnýho, že po cestě nahoru, po tom odrazu, se mi něco takový připlete do cesty, sedím si za stolem a žvýkám starý chleba, strašně mě svrbí tělo, hlavně mezi nohama, si myslím, že mám nějaký ty parazity, který nechám dole, až se odrazím.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s