Jarní déšť – Alžběta Bublanová

Jitka se podívala z okna svého pokoje a usmála se. Bude teplo, řekla si pro sebe a navlíkla si krátkou elastickou růžovou sukni. Stála před zrcadlem v sukni a v černé podprsence a dívala se na sebe. Byla krásná a štíhlá, a na těle neměla ani jediný faldík.

Sedla si na postel a dala si nohu přes nohu, látka jí vyjela do půl zadku. To ne, zděsila se, a stoupla si znovu před zrcadlo. Vypadala bych pubertálně a lacině, pomyslela si, a zuřivě si sundala sukni. Prohrabala celou poličku, kde měla vyskládané sukně. Navlékla se do modré s bílými kytičkami. Nespokojeně se prohlédla v zrcadle a otočila hlavu k oknu. Dnes přeci chtěla vypadat vyzývavě, odvážně, krásně, sexy. Přesto ne podbízivě. Vzpomněla si na Lídu z vedlejší třídy. Jí to vždy sluší, a přitom vůbec nevypadá jak ty přeslazené barbíny, kterými se nikdy Jitka nechtěla stát. Ale nechtěla se taky navlíkat do volných džínů, vytahaných trik a být za těžkou nezávislačku, protože Lída nebyla ani taková. Byla sexy a přitom ne tak trapně, jako ty nány od ní ze třídy, co se rvou do těch minišatů bez veškeré fantazie. Představila si Lídu, jak měla v pátek na sobě lehké bílé šaty, ve kterých byla romantická a přitom svůdná. Jitka otevřela druhou půlku skříně a začala se prohrabovat mezi ramínky, kde jí visely jen nudné šaty, co jí matka nakoupila při příležitosti výjimečných událostí, jako že třeba šly spolu poprvé do divadla nebo ve škole vyhrála recitační soutěž a postoupila do obvodního kola, a na tu slávu dostala bavlněné šaty po kolena. Možná by mohla zkusit šortky, prostě obyčejné džínové šortky. A k tomu bílé triko. Ne, má chuť přesně na ty bílé šaty, co nosívá Lída. Zlostně se podívala směrem ke dveřím, odkud slyšela, jak matka cosi kuchtí v mixéru. Proč jí prostě nemůže koupit něco fakt hezkého? Je to pořád dokola, takové ty hadříky, co se hodí akorát pro nějaké ty šprtky, co nosí límečky a tváří se, že by shořely na popel, pokud by si měly obléknout mini. K vzteku, vydechla, a zuřivě hodila bavlněné šaty i s ramínkem směrem ke dveřím. Znovu se prohrabala mezi sukněmi. A co tohle? Řekla nadšeně a pozvedla světle zelenou sukni. Kdyby si k ní dala to žluté tílko, rozpustila vlasy a do uší si píchla ty velké kulaté náušnice, mohla by vypadat fakt dobře, rozhodla se.

Už tam stál. Opřený o zeď, ruce v kapsách, v mírném předklonu. Rozbušilo se jí srdce. Když se jí včera o velké přestávce Honza na chodbě zeptal, jestli by nechtěla v sobotu zajít ven, kývla v podstatě jen tak. Protože v životě měla zatím jen jednoho kluka a s ním se rozešla už před půl rokem. Ale když to pak všechno řekla Hance, tak si uvědomila, že na něm je fakt něco zajímavého. Hanka jí ho záviděla a řekla jí narovinu, že jí se líbí už rok.  A jak tam teď stál, vypadal jak James Dean, jen kdyby měl v puse ještě cigaretu.

„Ahoj,“ řekla mu.

„Čau,“ odpověděl jí zvesela. „Jdem?“ Narovnal se a odlepil se od zdi.

„Hm,“ kývla. „A kam?“

Automaticky jí chytil za ruku. „Směrem do parku a pak z parku a někam na čaj, víno, kafe, doporučoval bych všechno, ať z toho života něco máme,“ zasmál se.

Zasmála se taky a prohlédla si ho z boku. Jak mohla takového kluka přehlížet. Nevěděla o něm, dokud jí včera nezastoupil cestu a neřekl jí: „Šla bys zítra ven? Je sobota a je jaro a je zbytečný bejt doma.“ Vzpomněla si na Jirku, na svého prvního kluka. Bylo jí šestnáct a půl a vydrželi spolu tři měsíce.  Byla do něj opravdu zamilovaná, ale takový frajer jako je Honza, to nebyl. Vlastně to byl obyčejný kluk a zamilovaná do něj ani možná nebyla. Do tohohle by se mohla zamilovat. Protože je fakt super. Do toho prvního nebyla, to si jen namlouvala, protože byla celá pryč z toho, že má kluka, a taky z toho, že byl první, jako ve všem první. A teď, když pomyslela na to, že by mohla i s tímto klukem, pocítila chvění v podbřišku. Vzrušení. Držel jí za ruku a jí se líbilo, jak jí chytil bez nějakých řečí, bez ostychu. Stisk měl pevný a silný.

„Ráda,“ zareagovala a cítila se trapně. Co by tak měla ještě říct, aby byla taky zajímavá?  On se ale náhle zastavil a chytil ji i za druhou ruku. „Pojďme jinudy, je horko, je duben, ale takový horko jsem fakt nečekal, ale když půjdem táámhle,“ natáhl svou ruku i s tou její doleva, „tak dojdem ke zmrzlinovýmu stánku s nejlepší zmrzlinou na světě, možná s druhou nejlepší, na Sicílii jsem jedl lepší.“

„Tys byl na Sicílii?“

„Jo, ale kromě zmrzliny tam nic není,“ odbyl toto téma.

„To já nebyla skoro nikde,“ přiznala se Jitka.

„Tak já tě někam vezmu,“ navrhnul jí se stejnou samozřejmostí, jakou jí včera požádal o rande. Uvolnila se. Pojedou spolu někam do zahraničí, řekla si v duchu. Páni, to je bomba. Stiskl jí ještě více ruku a ona měla pocit, že svět nemůže být krásnější. Znovu jí přepadlo vzrušení a to se vrátilo ještě v době, kdy si s kornoutkem sedli na lavičku a bylo fakt vedro a odevšad se drala jarní vůně a vzduch byl tak teplý a úplně zářil sluncem, že si Jitka připadala jako by už na nějaké té dovolené byli, a když si dala nohu přes nohu a on jí něžně ale opět s tou lehce přidrzlou grácií pohladil nahé koleno, věděla, že jí dostal, že je v tom až po uši, že se zamilovala a až ji někde políbí a pokusí se jí pohladit třeba zadek nebo prso, nebude se vůbec bránit a vlastně by se nebránila vůbec ničemu. Položila si hlavu na jeho rameno a on jí něco vyprávěl a přitom pořád hladil koleno, jakoby mu patřilo, jakoby mu patřila celá. A vlastně jo, patřila mu celá.

Došli na jeden malý kopec, odkud viděli skoro celé město a ona si řekla, že ji možná tady políbí, tady, jak je vše zářivé od slunce, síla přicházejícího léta jí úplně poblouznila a ona si řekla, že dnes se s ním chce milovat, na teplé trávě, v tom horkém vzduchu, pod tím hřejivým sluncem. Sedli si na zem a drželi se okolo ramen. Vzhlédla na oblohu, protože se jí najednou zdálo, že slunce zmizelo, a taky že jo, viděla velké masité mraky a pak se k Honzovi více přitiskla. A pak vstali, že půjdou dál, a on, že by jí chtěl ukázat ještě jedno místo na vyhlídku, a tak šli dlouhou alejí, která by jistě byla pěkná, kdyby byla zalitá sluncem, ale to nevylezlo a Jitce už začala být opravdu zima. A když přišli na další kopec, překvapil je déšť, vytrvalý, silný, který se snažili přečkat pod jedním stromem, a on jí k sobě tiskl, a jí to přišlo zpočátku vzrušivé, ale pak jí to vlastně vadilo, protože měla pocit, že jeho tělo vůbec nehřeje, že spíš to jeho hubené rachitické tělo bere teplo z jejích paží a do toho začal vítr, a nebyl to takový ten teplý větříček, ale studený vichr, a jí sebral z těla veškerou touhu se milovat, to vzrušení bylo pryč, a ona zvedla hlavu a viděla Honzovu tvář, jak se chvěje zimou, jak má promodralé rty a na špičce nosu se mu tvoří kapky, které pomalu stékají na její obličej a jí to najednou přijde odporné.

„Měli bychom jít,“ řekne náhle Jitka, „tohle jen tak nepřestane, a bude to jen horší.“

Odevzdaně kývl a rychlým krokem seběhly dolů, kde se pustili, aby mohl každý z nich jít okolo domů, a když došli na tramvajovou zastávku, zeptal se, jestli by chtěla na ten čaj, ale už to neznělo vůbec svůdně ani zajímavě a ona viděla v dálce tramvaj a řekla, že by raději domů, a když ta tramvaj přijela a Jitka se chystala do ní nastoupit a už byla na prvním schodu, Honza jí ještě v rychlosti chytil za ruku a pokusil se o polibek, ale ona ucukla a ucítila jeho mokré rty na tváři.

„Aby mě to nepřiskříplo,“ řekla a postoupila o schodek výše, dveře se zavřely a Jitka otočila hlavu směrem do tramvaje, aby ho už neviděla.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s