Velký den – Alžběta Bublanová

Takže dnes je můj velký den. Prostě mu to řeknu. Konec všemu. Dělej si to tady sám. Uf. Jak já se na to těším. Kolik to bylo? Osm let. Osm let ponižování, šikany, rozkazů a zákazů.

Jako například minulý týden. Středa to byla. Člověk jednou za x let něco potřebuje…Já vím. Já vím. Pracovní řád. Ale opravdu jsem byl na dně. Potřeboval jsem z toho všeho vypadnout. Prostě jsem mu řekl, že jsem na dně. Ne, to ne. Že potřebuji jít domů. Sednout si na svůj gauč. Pustit si televizi, udělat si toast a zapít to pivem. Dát si sprchu a vzít si tepláky. Přepnout program. Podívat se do lednice. Vzít si kousek plátku sýra. Utrhnout si kus rohlíku. Zapálit si. Udělat si kafe. Znovu se natáhnout. Zavolat kámošovi. Johoho, uvidíme se o víkendu. Krknout si. Otevřít si chipsy. Otevřít si pivo. Zapálit si. Přepnout program. Vzít si noviny. Nohy na stole. Trochu si zdřímnout. Probudit se. Nic nedělat. Jen tak koukat. Vzít si kousek salámu. Kus rohlíku. Otevřít si pivo.  Zapálit si cigaretu. Jít do sprchy. Vlézt si do pyžama. Do postele. Se sušenkami. Přepnout program. Krknout si. Vyhonit si ho. Usnout.

Ne, to nešlo. Musel jsem tam dřepět do večera. Sedět u počítače. Dusíte se tam. Otevřete okno. Kolegyni je zima. Zavřete okno. Dusíte se. Děláte, že pracujete. Nebaví vás to. Pracujete. Tabulky. Počty. Výkazy. Výsledky. Zvoní telefon. Jsou tři hodiny odpoledne. Chcete pryč. Jak zvíře v kleci. Uááá. Dusíte se. Otevřete okno. Kolegyni je zima. Zavřete okno. Dusíte se. Přijde šéf. Chce po vás vypracovat statistiky. Děláte to. Zvoní telefon. Někdo přichází. Kolegyni zvoní telefon. Tři hodiny třicet minut. Přichází šéf. Kde jsou ty statistiky? Dusíte se. Nahrbíte se k počítači. Děláte na tom. Chcete pryč. Dusíte se. Okno neotevřete. Nadechnete se. Vydechnete se. Podíváte se z okna. Vidíte staveniště. Zvoní telefon. Zvednete ho. Šéf. Ať mu okamžitě pošlete včerejší email, který jste zasílal do jedné firmy. Položíte telefon. Hrabete se v poště, kterou jste dnes promazal. Otevřete odstraněnou poštu. Je prázdná. Voláte do té firmy. Zvoní to jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát, šestkrát, sedmkrát… Položíte to.

Kolegyně vytáčí číslo.

„Ahoj Ivetko, platí to dnes?“

„Jó, já jó. Jen jsem se chtěla ujistit.“

„To víš, že mám čas. Jen jsem si to chtěla potvrdit, he, to víš, to je profesionální deformace.“

„To ne, to ti řeknu až pak.“

„Ne, pak.“

“No, dobře, týká se to Davida.“

„Ne, nic se nestalo. Jen… já o tom teď nemůžu mluvit.“

„Přesně tak.“

„Haha.“

„Jó? Tak to je dobrá zpráva. To ti přeji.“

„To je úžasný. Přeji ti to.“

Otevřu okno. Kolegyně zakašle.

„To víš, ty jsi nej člověk pro mě.“

„Taky, papa.“

Položí telefon. Řekne, že je jí zima. Zavřu okno. Zvoní mi telefon. Šéf. Kde je ten email? Jestli mi trvá přeposlat jeden mail půl hodiny, nemám tu co dělat. Položím telefon. Volám do té firmy. Zazvoní to jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát, šestkrát… ozve se mlaďounký ženský hlas. Řeknu jí, že chci mluvit s panem Navrátilem. Odešel domů. Nejde vlézt do jeho pošty? Ne, nejde.

Položím telefon. Vrátím se ke statistikám. Jsou čtyři hodiny. Volá šéf. Kde je ten mail? Řekl jsem, že jsem mu ho už poslal. Asi má plnou schránku. Prý si to promaže, ať to pošlu za pět minut znovu. Vrátím se ke statistikám. Otevřou se dveře. Šéf jde ke kolegyni a něco spolu řeší, pak na mě přátelsky mrkne. „Promazáno.“ To já taky, debile. Nahrbím se a otevřu odstraněnou poštu. Není tam nic. Prolezu archív. Koncepty. Koš. Nic. „Hned to pošlu,“ říkám.

„Ještě k těm statistikám… Vyjeďte mi i ty za loňský rok.“

Kývnu. „Letošek mám skoro hotový. Hned to pošlu.“

„Hlavně ten mail.“

„Máte ho tam.“

Čtyři hodiny a třicet minut. Šéf se vrací do své kanceláře. Volám do té firmy. Ozve se mi mlaďounký ženský hlas. Ptám se jí, jestli by se nemohla zeptat, zdali je tam někdo, kdo by mohl mít můj email, co jsem včera posílal panu Navrátilovi. Ne, není.

Otevřu si novou zprávu a píši:

Vážený pane Navrátil…

Dopíši email. Pošlu ho Navrátilovi. Dám přeposlat šéfovi.

Nahrbím se. Tři čtvrtě na pět. Dělám statistiky. Kolegyně jde na záchod. Pak ji slyším v kuchyňce. Otevírá lednici a cosi z ní vytahuje. Vrací se zpět a nese si mrkvovojablečný salát. Otevírá ho. Zvoní ji telefon.

„Prosím.“

„Ano, prosím.“

„Hned to bude.“

„Ne, to nemáte zač.“

„Chi, já taky děkuji.“

„Nashledanou.“

„Ano, udělá to.“

„Tak jo.“

„Nashledanou.“

Položí telefon. „Abych nezapomněla, šéf chce ty statistiky i za předloňský rok.“

Jsem tu do půl sedmý. Vypínám počítač a jdu domů.

Bolí mě hlava. Šílený den. Šílená středa.

Ale dnešek je můj velký den. Jakmile zapnu počítač a proberu poštu. Ale ne. Jakmile přijdu do práce, nakráčím si to do kanceláře šéfa a řeknu mu to. Je konec. Co tak koukáte? Ne, přemlouvat se nenechám. Už jsem řekl. Vyšší plat? Placené volno? Ne, je pozdě. To je váš problém. Už ne můj. Tak mu to řeknu. A pak kolegyni. Přebíráš celou mou agendu. Jo, já vím, bude toho na tebe moc. To není můj problém. Je mi jí skoro líto. Ještě nedávno říkala, jak je šílený, že jsme na to jen my dva. Možná řekla i něco v tom smyslu, že je ráda, že mě tu má. I šéf jednou řekl, že bychom si zasloužili větší plat, ale že není z čeho brát. Možná bych na něj neměl tak zhurta. Nakonec tu dělám osm let a nevím, kdo mě zastoupí. A kde seženu práci? Představuji si, že přijdu do práce a neřeknu šéfovi nic. Žádná výpověď. Jede se dál. Ale co ta minulá středa? Ne, nejede se dál. Vcházím do budovy. Pozdravím vrátnýho. Jako každý ráno už osm let. Jedu výtahem. Vystupuji v druhým patře. Dívám se na jeho dveře. Stojím a čekám. Třeba z nich vyjde a řekne: Dneska byste měl jít dřív domů. Ty statistiky vám daly zabrat. Dveře se ani nepohnou. Jdu k nim. Jsou zamčený. Stojím tu a cloumám klikou. Za chvíli toho nechám a jdu do svý kanceláře. Kolegyně jí jogurt a přitom ťuká cosi počítače.

„Nevíš, kde je šéf?“ Zeptám se ji.

„Jak to mám vědět? Kde jsi tak dlouho? Nestíháme.“

Sednu si k počítači a projedu poštu. Ne, nebudu hned pracovat. Udělám si nejdřív kafe. Stoupnu si.

„Hele, volal nějakej Horský. Poslal ti email. Podívej se na to. Spěchá to.“

Sednu si a najdu mail od zdenek.horsky@gmail.com. Slyším výtah. Kroky. Odemykání. „To je šéf?“

Kolegyně se poposune na židli. „Máš štěstí, žes přišel dřív než on.“

Zvednu se a vyjdu ze dveří. Na chodbě je prázdno. Slyším zavřít dveře od šéfovy kanceláře. Dojdu k nim. Zaklepu. Vyčkávám. Nic. Otevřu je. Šéf si sundává malý šedý kabát, který už nosí těch osm let, co ho znám. Škrt jeden. Co s těmi penězi dělá? Nikdy jsem ho neviděl v něčem fakt luxusním. Držgrešle jedna.

„Chci s vámi mluvit o něčem vážným,“ řeknu pevným hlasem. Vidím v jeho očích úlek. Zděšení.

„Co se děje? Něco s Koutecem? To nesmíte zkazit. Náš nejlepší zákazník. Dnes chci mít všechny podklady hotový. Už včera bylo pozdě. Ale to vám říkám pořád.“

„Ne, s Koutecem je to v pořádku, ale…“

„Opravdu? Podklady jsou hotový?“

„Ne, to nejsou.“

„V čem je problém?“

„Tady problém není.“

„Tak co? Proč to trvá?“

„Vyskytl se tam jeden problém, ale já chci mluvit o něčem jiným,“ snažil jsem se o seriózní tón.

„Jakej problém?“ Řekl to téměř otcovsky, ale já vím, co se skrývá za tou přátelskou maskou.

„Chci řešit něco jinýho.“

„Ten Koutec? Jakej je problém?“ Pověsil si svůj kabát, sedl si za stůl a vytáhl ze zásuvky nějaký papíry. Všechna lejstra si schovává a ráno si je pokládá na čistý stůl.

„Koutec…totiž já…“

„Tak?“

„Chci…“

Otevřel si desky. Teď už musím.

„Totiž…já… tak jo,“ nadechl jsem se,“ dávám výpověď.“

Zabořil prst do papíru a zvedl oči. Bylo vidět překvapení. Chvíli mlčel. Pak se zhoupl na židli a řekl: „Ale. Co tak náhle?“

„Já už tu nechci být.“

„Dostal jste jinou nabídku?“

„Ne.“

„Aha,“ řekl zaskočeně, vzal tužku a téměř neslyšitelně s ní ťukal do stolu.

„Tak?“ Řekl jsem nervózně.

„Tak,“ nadechl se a řekl stroze: „Takovej je život. Plně vás chápu, byl jste dobrým pracovníkem.“

Vrátil se ke svému lejstru.

Stál jsem tam a mlčel. Po chvíli jsem řekl: „Tak?“

„Jo a tak to necháme na dvouměsíční výpovědní lhůtě? Když nic jinýho nemáte…“

„Ano, přesně tak,“ odpověděl jsem nepřítomným hlasem.

„Stavte se prosím na personálním.“

„Dobře,“ otočím se ke dveřím.

„Jo, počkejte,“ řekne změněným hlasem. Tak teď to přijde. Ale asi na to přistoupím. Větší plat se hodí.

„Přišly včera ty dokumenty od Malýho?“

Kývnu.

„Kdybyste mohl ještě dnes? Hoří to.“

„Jo a ta moje výpověď?“

“Pošlete mi sem kolegyňku. Dáme dohromady inzerát a vy jí napište náplň svý agendy.“

„Ano, prosím.“

Vyjdu ze dveří. Zavřu dveře. Jdu do svý kanceláře.

„Kdes byl?“ Zajímá se podrážděně kolegyně.

„Máš jít za šéfem,“ řeknu jí pohřebním hlasem. Podívá se na mě vylekaně.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s